Giovanni Belzoni



     Program londýnské hudební síně Sadler's Wells Thatre o Velikonočním pondělí roku 1803 oznamoval kromě čísel tanečnic a kabaretních vystoupení také senzaci prvního řádu s titulky Samson z Patagonie nebo Signore Belzoni a lidská pyramida, doplněnými podtitulkem Dosud nevídané pozvednutí dvanácti osob jedním obrem na otevřené scéně.
     Hvězdou večera byl pětadvacetiletý Ital, vysoký 198 centimetrů a vážící 100 kilogramů, který si na ramena posadil 127 liber těžkou železnou konstrukci, na níž byla na řetězech zavěšena dvanáctičlenná rodina. Tu pak nesl přes scénu. Odehrávalo se to v dekoraci tvořené řeckými sloupy, které na konci svého publikem notné oslavovaného vystoupení porazil holýma rukama.
     Číslo to bylo spíš druhořadé, ale úspěšné. Cirkus Astley siláka z Padovy angažoval a podnikl s ním turné Anglií, Nízozemím a Německem. Skotský básník a překladatel Goetha sir Walter Scott o něm nadšeně prohlašoval: "Je to obr s nejdokonalejšími proporcemi, jakého jsem kdy spatřil."
     "Je to jeden z nejpozoruhodnějších mužů v celé historii archeologie." To o něm o století později neřekl nikdo menší než Howard Carter, objevitel Tutanchamonova hrobu. Také on o Belzonim mluvil jako o Samsonovi z Patagonie. Spatřoval v něm ovšem i objevitele královské komory v Chefrenově pyramidě, muže, který uskutečnil úspěné vykopávky Abú Simbelu, přepravce obrovské Memnonovy hlavy a nálezce hrobu Sethiho I. Jaký však Belzoni skutečně byl?
     Giovanni Battista Belzoni, syn holiče a absolvent klášterní školy z Padovy, navšítvil Egypt poprvé v roce 1815. Oděn ve flanelu mluvil vybranou oxfordskou angličtinou a rád se předváděl se svou ženou Sarah, s níž se ve Spojeném království oženil. I když jeho artistická minulost upadala zvolna v zapomnění, přece jen byla příčinou poněkud nevalného mínění o něm. Mistr Belzoni, kterého manželka oslovovala stručně "Mistr B.", přijel jako cestovatel, podnícený k tomu, jako mnozí další Angličané v oněch dnech, zprávami Richarda Pacocka, Vivanta Denona a Henryho Salta.
     Belzoni určitě nebyl takový génius jako Champollion, byl však šikovný, sebevědomý jako Schliemann a schopný vytěžit z každé situace maximum. V Káhiře se pašovi Mohammedu Alímu představil jako vynálezce a pokoušel se tomu potentátovi prodat patent na koleni vynalezoného zavlažovacího čerpadla. Jenže paša jen odmítavě vrtěl hlavou, ukazoval k obloze a s úsměvem prohlásil: "Alláh dává vodám Nilu stoupat i klesat, kedyž je stoupat nenechá, tak to prostě nechce. K čemu Alláh potřebuje čerpadlo?" V souvislosti se svým čerpadlem myslel sice Belzoni na vše - ovšem s Alláhem nepočítal.
     Bez jediného šilinku v kapse, neschopen uhradit náklady cesty domů, rozhodl se Belzoni začít nový život. Bylo mu sedmadvacet roků. Prostřednictvím Johanna Ludwiga Burckhardta získal od britského generálního konzula Henryho Salta čestné i výnosné pověření dopravit dolů po Nílu a dále až do Spojeného království monumentální, sedmitunovou žulovou hlavu Ramsese II., ležící kdesi v Thébách a připisovanou řeckému hrdinovi Memnonovi. Mistr B. byl sice na pochybách, donucen nouzí však s úkolem souhlasil, "avšak nikoli v roli siláka, nýbrž jako inženýr". Generálnímu konzullovi bylo ovšem úplně jedno, za ce se silák pokládá. Ve smlouvě, kterou spolu uzavřeli 16. června 1816, se mimo jiné uvádělo:

     "Mistr Belzoni se vyzývá, aby opatřil všechny nástroje, potřebné k zvednutí hlavy mladého Memnona a jejímu splavení po Nilu. Postará se o loď, vhodnou k převozu hlavy; požádá dr. Scotta o přidělení doprovodného vojáka, který přiměje feláhy k práci, kdykoli to bude potřebné, protože jinak je jen málo pravděpodobné, že by poslechli příkazů Mistra Belzoniho.
     Jakmile bude mít nezbytná povolení k najímání dělníků, odebere se Mistr Belzoni rovnou do Théb. Předmětno uhlavu tam najde na západ od řeky, naproti Karnaku, v sousedství vesnice zvané Kurna, v rozbořeném chrámu, který domorodci nazávají Kosar-el-Dekaki. V kuse s hlavou je i část ramen, takže jde o velic rozměrný celek. Známky, podle nichž lze monument poznat:
     1. Leží obličejem obráceným vzhůru k obloze.
     2. Obličej je nedotčený a velice krásný.
     3. Do jednoho ramene je vytesána díra; předpokládá se, že je to pozůstatek snahy Francouzů tuto část sohy odvézt.
     4. Hlava je vytesána z černě a červeně žíhané žuly, ramena jsou pokryta hieroglyfy.

     V zájmu co nejrychlejší přepravy monumentu k ebřehu řeky nebude Mistr Belzoni šetřit ani na prostředcích, ani na námaze. U řeky hlava zůstane do doby, než se hladina vody zvedne tak, že umožní její nalodění. Mistr Belzoni se však současně žádá nakládku rozhodně nepodnikat, pokud by hrozilo, že hlava padne obličejem do písku nebo se utopí v Nilu.
     Mistr Belzoni povede laskavě přehled o nákladech podniku; budou mu samozřejmě uhrazeny, stejně jako ostatní výdaje. Důvěra vkládaná do jeho charakteru dovoluje předpokládat, že náklady budou tak nízké, jak to okolnosti dovolí."


     Náklady byly nakonec skutečně malé. Celá expedice nestála víc než 450 liber. I tentokrát však Belzoni dělal účet bez Alláha. Mnohem obtížnější než všechny technické se ukázaly organizační problémy. Když se jednoho rána Belzoni objevil na pracovišti, našel tam jen nočního hlídaše.
     "Kde jsou dělníci?" zeptal se zděšeně.
     Noční hlídač rozpačitě mlčel, a teprve když Belzoni výhrůžně zvedl ruku, vyhrkl: "Caimacan feláhům zakázal pro tebe, křesťanský pse, pracovat."
     Byly teď jen dvě možnosti. Aby Memnonovu hlavu dostal do Anglie, musel se Belzoni stát muslimem - nebo? ROzhodl se pro druhé řešení, odplul plachetnicí do Luxoru k věřícímu úředníkovi, zvedl si ho přes psací stůl a praštil s ním do kouta místnůstky, kde úředník prosil o milost a tvrdil, že rozkaz vydal guvernér.
     Aniž to tušil, octl se Belzoni jako mezi třemi mlýnskými kameny mezi třemi zájmovými skupinami, ochotnými rozprodat egyptskou kulturu nejvyšší nabídce. Bylo tu domácí sdružení vykrádačů hrobek se sídlem v El Kurně, vesnici, jejíž domy byly všechny postaveny nad vstupy do antických hrobů. Byl tu dále anglický konzul Henry Salt se snahou dopravit do Londýna každý přepravitelný objekt, a také francouzský konzul Drovetti se stejným úsilím, směřujícím však do Paříže. Tureckým úředníkům - Egypt byl v té době ještě okupován Turky - bylo v podstatě jedno, kdo a kam co odváží, jen když se zachoval dostatečně uznale.
     Giovanni Battista Belzoni si proto opatřil dvě francouzské pistole a navštívil guvernéra. Když odcházel, neměl již sice pistole, zato však ujištění, že zítra budou dělníci zase v práci. Do Londýna dorazila Ramsesova hlava dne 15. prosince 1816.
     Johann Ludwig Burckhard, který Belzoniho dobře znal a také se ho vážil, označil tohoto namyšleného siláka za "stejně podinikavého jako chytrého, velkomyslného a osobně zaujatého". Belzoni nebyl vědec, byl to dobrodruh, který by Nil odvedl jinam nebo přemístil pyramidy, pokud by to někdo zaplatil. Způsob jeho práe byl vždy týž, nejprve do hry nasadil svou hlavu, pak sílu svých svalů, a pokud to nestačilo, vzal na pomoc trhavinu.
     Nekonvenčními postupy dosažené úspěchy vyvolaly v Belzonim horečnatou touhu pracovat na dalších vykopávkách. V Údolí králů prozkoumal hrubku Ramsese III., prohlédl zasypané chrámy v Esně, Edfu a Kom Ombu, vypátral chrám v Philae, kde stál obelisk se slovem Kleopatra, tolik důležitým pro rozluštění hieroglyfů. Společně se svou ženou Sarah se na Burckhardtovo doporučení vydal do Abú Simbelu, aby s několika dělníky uvolnili vchod do velkého Ramsesova chrámu.
     V časných ranních hodinách 2. srpna 1817 s Mistr B. a Sarah prodrali masou písku, prolezli pod překladem dveřního otvoru dovnitř chrámu, kde ve svitu strašidelně plápolajících svící spatřili to, na čem dva tisíce roků nespočinul lidský zrak - deset metrů vysokého Ramsese jako boha Usira, a to hned osmkrát. A na zdech všude kolem v pestrých barvách výjevy ze života největšího egyptského faraona. Po stranách skalního chrámu, vtesaného více než šedesát metrů do nitra skály, byly boční prostory. Ty však zely prázdnotou. Belzoni se vrátil zpět do Théb, do Údolí králů.
     Netrvalo dlouho a štěstěnou provázený Belzoni s emohl pochlubit dalším nálezem. Uprostřed října 1817 narazil při zkušebních povrhových kopáních poblíž přístupu k hrobce Ramsese I. na výrazně rozdílné horniny, což jednoznačně značilo o jejich umělém přemístění. Kopal do větší hloubky a čím hlouběji se dostával, tím víc sílilo jeho přesvědčení, že na tomto místě bylo před tisíciletími cosi zasypáno. Šest metrů pod úrovní terénu narazila nářadí kopáčů na tvrdý odpor. Byl to zazděný vstup k nejnádhernějšímu faraonskému hrobu v Egyptě, k hrobu velkého Sethiho I. (1302-1290 př.Kr.), otce Ramsese Velikého. Toto pohřebiště vytesaly kdysi tisíce dělníků sto metrů do nitra tvrdé skály Biban el Moluku.
     Belzoni opatrně sestupoval klesajícím koridorem. Stěny a stropy byly všude vyzdobeny pestrobarevnými hieroglyfy, velkými jako lidská dlaň. Chodba do říše stínů náhle končila. Belzoni stál před deset metrů hlubokou čtvercovou šechtou se vstupem 4x4 metry. Takové vlčí jámy vytvářeli stavitelé hrobek ve snaze přesvědčit vykradače hrobů, že dál už hrobka nepokračuje.
     Zkušeným zrakem objevitele však Giovanni Belzoni rozeznal na protilehlé stěně plochu, na níž se pestrobarevné hiroglyfy nevyskytovaly. Bylo tedy zřejmé, že vykrádači hrobů se do nejvlastnějšího nitra hrobky vloupali již v minulých stoletích, vyloupili ji a znovu zazdili. Na obnovení věrohodných hieroglyfů už čas neměli.
     Z vratké trámové konstrukce se Belzonimu a jeho lidem podařilo prorazit a dalším sestupným koridorem proniknout k vlastní pohřební komoře. Koridor přecházel v síň se čtyřmi sloupy, vytesanými ve skále v kuse mezi podlahou a stropem a zdobenými vícebarevnými reliéfy, zobrazujícími faraona.
     Ve svitu čadících loučí zahlédl Belzoni dalím sestupným koridorem sarkofág, třpytící se alabastrový sarkofát, ten však byl prázdný. Mumie Sethiho I. byla později dílem náhody objevena v jeskyni v Dér el-Bahrí, blízko terasového chrámu bohyně Hatšepsut, společně s dalšími čtyřiceti mumiemi králů. Kněží je patrně již ve starověku snesli za temné a mlhavé noci do úkrytu v oné jeskyni v obavě, aby se jich nezmocnili vykrádači hrobů. "Tento objev," zapsal si Belzoni do deníku, "mne odškodnil za všechnu námahu spojenou s mým výzkumem. Byl to asi nejkrásnější den mého života." Sethiho sarkofág vynesl později v Londýně v přepočtu 60 000 marek.
     Nelze také zamlčet, že Giovanniho Batistu Belzoniho přivedl objev tohoto hrobu i k vědeckému zájmu. Začal kreslit náčrtky reliéfních výjevů, kopírovat hieroglyfy a pořizovat jejich otisky na papír.
     Tlumená ozvěna výstřelů, rozléhajících se nad opuštěným Údolím králů, vyrušila muže v Sethiho hrobce z práce, vrhli se k východu, odkud spatřili hordu tureckých jezdců, ženoucích se tryskem do svahu a divoce pálících na všechny strany. Belzoni věděl dobře, oč tu jde: ten vládní úředník, který spatřil nález jako první, platil za jeho spolumajitele - byl to aga z Kená.
     Vládní předník nechal přinést svíčky a sestoupil společně s Belzonim do hlubin hrobky. Nádhera barevných reliéfních výjevů na stěnách ho viditelně vůbec nezajímala, jen se zeptal: "A kde je poklad?" Belzoni ukázal na zdi. Aga se rozzuřil: "A kde jsou perly a diamanty?" Belzoni musel vynaložit veškeré své přesvědčovací schopnosti, aby aga pochopil, že poklady byly již před třemi tisíci roky vyloupeny.
     Úspěch, třebas k němu došlo pod zemí, provokuje závistivce, takže bylo hodně těch, kteří měli zájem na Belzoniho smrti. Naivní a posedlý úspěchem padl do léčky. Francouzský konzul Drovetti úspěšnému objeviteli sělil, že v jistém jeskynním bludišti objevil sarkofág, který však nedokáže odtud vyzvednout, a je proto ochoten jeho úkryt prozradit; pokud se Belzonimu podaří dostat poklad na denní svtlo, bude patřit jemu. Mistr B. se nedal dvakrát pobízet.
     V doprovodu tlumočníka, jednoho vojáka a dvou Arabů, kteří se nabídli pomáhat, dorazil Belzoni na označené místo. Arabové a Belzoni odložili oděvy a nazí vešli do jeskyně, každý s lojovou lampou v ruce. Vzduch byl horký k zalknutí, každý krok zvířil odporně páchnoucí prach, vnikající do úst a do nosu; ze stropu, který byl místy tak nízko, že muže nutil k plazení, se sypal písek. Všude kolm se povalovaly části mumií a roztroušené kosti, jimž nebyli s to se vyhnout. Ty, na které šlápli, se rozpadly na prach.
     Belzoni, zaujatý tím dobrodružstvím, nebral na vědomí, že úzkým přístupem nemůže schránku nikdy vynést. Zpoceník, nazí, zcela pokryti prachem, vypadali ve světle olejových lamp sami jako mumie. Když přišli k úzké štěrbině, prohlásili oba Arabové, že jí prolezou nařed sami, aby prozkoumali další cestu. Belzoni čekal. V tom se ozvaly dva pronikavé výkřiky - po nich nastalo naprosté ticho. Belzoni pochopil, že ti dva se zřejmě zřítili do vlčí jámy, a dospěl k závěru, že jít za nimi je příliš nebezpečné a kromě toho by to nebylo k ničemu, takže se musí vrátit.
     V důvěře ve své místa znalé průvodce se Belzoni při cestě do labyrintu moc nevšímal, kudy bude třeba se vracet. Plamínek lojové svítilny se krátil; nenajde-li do několika minut východ, bude tady dole o umii víc. Avšak i tentokrát pomohly Belzonimu chladnokrevnost a schopnost zachovat si chladnou hlavu. Držel světlo těsně u země a zjistil, že v mnoha chodbách se ve vzduchu vznášelo víc prachu než v jiných. Kde byla prašnost vyšší, tamtudy museli jistě přícházet.
     Belzoni se vrátil na denní světlo. Průvodci se neobjevili. Jednoho z těch dvou Arabů po několika dnech potkal a ten, když Belzoniho poznal, před ním utekl. Poté se Mistr B. již neubránil dojmu, že mu byla nastražena léčka. Hrobku s tajuplným sarkofágem hledal ještě jednou, prozkoumával okolí a přitom se mu podařilo neuvěřitelné odhalení. Nedaleko od přístupu k jeskyni, do něhož byl minule nasměrován, se nacházel druhý vchod do podzemí. Zcela zřejmé bylo, že byl ve velkém spěchu uzavřen kameny. Belzoni je odházel stranou a objevil stupně vedoucí do hloubky, kde chodba končila u skalní štěrbiny, v níž poznal tu, kterou se protáhli oba Arabové. Našel skutečně i Drovettim popsaný sarkofág; získat ho však nemohl, protože guvernér nález a právo ke kopání právě prodal jistému panu Drovettimu.
     Proti všemu očekávání se Belzoni nepomstil pěstmi - pomstil se objevem, který mu vynesl světovou proslulost. Jeho protiník Drovetti zorganizoval s velkými náklady expedici, která měla v Chefrenově pyramidě pátrat po pohřební komoře. Dostal se ovšem s francouzskými vědci do sporu o vedení toho podniku; expedice byla odložena, a tak Giovanni Batista Belzoni zcela sám, jen se stanem a trochou zásob, putoval do Gízy, kde se vždy na celý den usadil před jednou ze čtyř stran 136 metrů vysoké pyramidy. Prohlížel si přitom každý jednotlivý kámen, registroval každou odchylku od úrovně terénu a všechno to srovnával s tehdy již známým vstupem do Cheopsovy pyramidy. Mohl si to dovolit?
     V kapse měl ještě dvě stě liber. Nevyjde-li mu tenhle podnik, bude zas jednou na mizině. Pokud by mu hledání trvalo déle, než odhadoval, udělal by vlastně průzkum ve prospěch Drovettiho. Belzoni to riskl. Najal 80 Arabů za denní mzdu jednoho piastru (čtyř feniků) a několik chlapců a dívek na za dva feniky na den a u úpatí severní a východní strany pyramidy zahájil skrývku suti.
     Po 16 dneh prací, bylo to 18. února 1818, zpozoroval jeden z dělníků na východní straně úzkou štěrbjinu bezi dvěma kameny, z nichž jeden byl volný, takže se dal odsunout stranou. Otevřel se tak pohled do chodby. Po šest dnů z ní vyklízeli napadané kamení, aby nakonec zjistili, že Belzoni narazil na falešnou chodu. Práce přerušil. "Mohl jsem si být jistý," řekl k tomu Belzoni, "že ztroskotání tohoto pokusu by mi mohlo přivodit posměch celého světa. Zároveň jsem si však řekl, že si zasluhuji schovívavost, protože bez odvahy k pokusu se ničeho nedosáhne."
     Dne 1. března 1818 narazil Belzoni na dva dolů nakloněné žulové bloky. Klesající chodba se sklonem 26 stupňů směřovala dolů ke středu pyramidy. A 2. března byla již úzká a nízká chodba vyklizena natolik, že se dalo v mírném předklonu projít docela dobře 30 metrů až ke kameni, který jako by opět signalizoval konec všech nadějí. Do vchodu byl zasazen s centimetrovou přesností. Jak jen by mohl být odstaněn?
     Nepatrná škvírka u stropu přivedla Belzoniho k tušení, které si ověřil tak, že škvirkou prostrčené dlouhé stéblo ječné slámy směřovalo vzhůru. Byl to padací kámen, který se nedal posunout dopředu ani dozadu, nýbrž pouze vzhůru. Jako páky nasadil Belzoni dřevěné trámy, po stranách pokládal kameny a tunovou nestvůru zvedal centimetr po centimetru nahoru.
     Cesta ke královské komoře Chefrenovy pyramidy byla volná za 30 dnů. Šachtou a další šikmou chodbou, která se stáčela k severu, dospěl Belzoni konečně k vytouženému cíli, k cíli svých nadějí. Líčí to takto:
     "Udělal jsem dva či tři pomalé kroky a zůstal jsem stát, abych si místo, na němž jsem se octl, prohlédl. Byl jsem si jist, že stojím v centru pyramidy, která byla od nepaměti objektem nejnekalejších úvah a zájmu mnoha set starověkých i novověkých cestovatelů. Moje pochodeň, tvořená několika voskovými svícemi, poskytovala jen slabé světlo. Přesto se mi dařilo rozpoznat nejdůležitější věci. Můj pohled pochopitelně směřoval na záopadní stranu komory a hledal tam sarkofág, který jsem tam, tak jako u první pyramidy s jistotou předpokládal. Rozčarovalo mne zjištění, že jsem tam nic nespatřil. Komora měla malovaný strop; mnoho jeho kamenů bylo ze svých původních pozic odneseno, zřejmě někým, kdo pátral po pokladu. Přešel jsem na západní stranu a byl jsem příjemně překvapen, když jsem tam našel sarkofág, zapuštěný zcela do úrovně s podlahou komory..."
     Nic z očekávané nádhery minulých tisíciletí, žádné poklady, ani mumie faraona Chefrena. Belzoni se rezignovaně opřel o stěnu a zavřel oči. Když je zase otevřel, spočinul jeho pohled na protější stěně. V polovině její výšky si všiml nějakých škřábanců. Byla to nepochybně arabská písmena. Památka na nějakého písma neznalého Araba. Belzoni četl: "Mohammed Ahmed, kameník, ji otevřel. Mistr Othman a král Alí Mohammed u toho byli od začátku až do chvíle, kdy byla zase uzavřena."

     Giovanni Battista Bellzoni se v roce 1819 vrátil do Anglie a v Egyptian Hall uspořádal výstavu svých vykopávek a nálezů. Z jejího výtěžku podnikl expedici do centrální Afriky. Zemřel 3. prosince 1823 v Gatu (Nigérie).