Johann Ludwig Burckhardt


Šejk z Basileje



     Když Johann Ludwig Burckhardt 26. června 1814 v nejteplejším období roku dorazil do přístavu Suakinu u Rodého moře, nevlastnil nic víc než svršky na svém těle, hladového velblouda a nahého otroka. Zpráva, že Núbijskou pouští projel bílý muž, se městem šířila ryhlostí blesku. Velitel přístavu Suakinu, jehož hlavní činností byl výběr cla, dal cestovatele převdvést. Zjištění, že si na něm nic nevezme, velitele rozhněvalo.
     "Tak ty jsi mameluk a chceš prchnout do Arábie!" Těmito slovy Burckhardta uvíta. Ten se mu snažil objasnit, že je chudý obchodník, přicházející z Káhiry. "Ty neutečeš," vpadl mu velitel do řeči. "Postarám se, aby tě paša Mohammed Alí dal pověsit. Přineste řetězy," rozkázal svým vojákům, "a spoutejte toho mizeru; jeho otroka a velblouda můžete prodat na tržišti."
     Taková situace by dokázala vyhnat pulz leckterého badatele do nejvyšších obrátek, ne však pulz tohot muže z Basileje. Burckhardt sáhl s ledovým klidem do záhybu svého potrhaného kaftanu, vytáhl několikrát přeložený papír, narovnal ho a podal veliteli. Ten vzápětí padl na kolena, vyslal rychlou motlitbu k Alláhovi, vyskočil a všechny své vojáky počastoval kopanci i ranami pěstí za to, že se dotkli tak velkého pána. Papír byl totiž glejt, opatřený velkou červenou pečetí od paši Mohammeda Alího, v němž přikazuje svým podřízeným úředníkům, aby s cestujícím badatele "šejkem Ibrahimem" jednali vybraně.
     Poutník z Basileje si spokojeně pohladil svůj dlouhý vous, zatímco pouštní šejk mu nabízel oděvy, ženy a všemožné libé vůně Arábie, přičemž mumlal: "Jo, jo, to je holt protekce..."
     Na počátku 19. století byla protekce rozhodující předpoklad pro možnost podnikat průzkumné cesty. Odvaha, vytrvalost a odbornost neměly bez protekce cenu fajfky tabáku a zcela k ničemu byly tam, kde se Evropan rozhodl projít územím, na němž nebyl od nepaměti spatřen bílý muž, a navíc ještě jen proto, že někde na núbijských březích Nilu měl stát jakýsi opuštěný chrám.
     Johann Ludwig Burckhardt, kterého matka oslovovala prostě Louisi, se měl podle otcova přání stát ředitelem jejich továrny na hedvábné stuhy v Basileji. Kvůli tomu ho spolu se starším bratrem poslali do internátu v tehdy ještě pruském Neuenburgu; otec ovšem nemohl tušit, že šestnáctiletý syn tam bude přímo hltat zprávy Jamese Cooka z jeho cesty plachetnicí kolem světa a že se mu bude chtít vyrovnat. V Lipsku a Gottingenu studoval chlapec práva, filozofii a jazyky ve snaze naplnit otcovo přání aby se stal "alespoň diplomatem". Otcův bratranec Christoph Burckhardt, správní důstojník antlického expedičního vojska, vzal jednadvacetiletého Louise k sobě do Londýna, aby ho uvedl do diplomatických kruhů. Kontakty pana správního důstojníka byly však nevalné; Louis se protloukal jako nezaměstnaný, až se konečně rozpomněl na své mladické plány.
     S doporučujícím dopisem svého gottingenského profesora se Basilejan představil u renomovaného londýnského Afrického sdružení (African Association), společnosti pro výzkum černého kontinentu, založené sirem Josephem Banksem, který dvakrát obeplul zeměkouli. Nesměle se otázal, zda by nepotřebovali cestovatele výzkumníka. Siru Josephovi se jeho drzost zalíbila a v přesvěčení, že by právě takové lidi mohl potřebovat, umožnil objevitelskému aspirantovi na náklady společnosti studovat na cambridžské univerzitě arabštinu, etnologii, zeměpis, botaniku a medicínu.
     Burckhardt vzal svou úlohu vážně. "Stravuji se jen doma," podává o sobě v tu dobu zprávu, "a dlouho již jím jen proslulou zeleninovou stravu, která se mi zpočátku moc nezamlouvala, teď mi už ale docela chutná. Díky této dietě budu zásluhou chladnější a řidší krve snáze snášet vedra. Zeleninu, přinejmenším řýži a kukuřici, najdu všude, kdežto maso a pečeni ne. Abych se co možná otužil, spím obvykle na zemi, zabalen jen do jedné přikrývky, a cítím se přitom stejně dobře jako na nejlepší matraci."