Howard Carter


Okolnosti objevení Tutanchamonovy hrobky


     K objevu hrobky faraona Tutanchamona přispěla vlastně skutečnost, že Jeho lordstvo pátý earl z Carnavonu příliš miloval rychlá auta. Světovou proslulost si tehy vysloužili tři muži, prvotřídní šlechtic, druhořadý archeolog a faraon třetí třídy. Co kdy kdo před oním slavným 4.listopadem 1922 slyšel o sběrateli starožitností lordu Carnarvonovi nebo o inspektoru Káhirské správy starověkých památek Howardu Carterovi, či dokonce o faraonu Tutanchamonovi?
     Dne 4. listopadu, šest dní před zahájením nové etapy prací, přišel oward Carter časně ráno údolím nahoru k místu vykopávek a zneklidněl: nepracovalo se. Něco se muselo stát. Vstříc mu vyšel předák Ahmed Gurgar: "Pohleď, pane!" Ukázal na pečlivě obnažený schod, vytesaný ve skále. Carter popadl lopatu a jal se dál odhazovat suť, odhrnoval písek a prach stranou a narazil na další schod. Dělníci suť nahrnovali lopatami i holýma rukama do mělkých košů. Na světlo se tak dostával schod za schodem. Pravá povznesená nálada se však Cartera ještě nezmocňovala. No dobře, schody byly sice typické jako u všech faraonských hrobek v Údolí králů - avšak kolika zklamání se již dožil!
     V tomto údolí kopal už od podzimu 1917 a jaká byla bilance toho přehrabování suti? Pár střepů, třináct alabastrových nádob s jmény Ramsese II. a Merenptaha a nedokončená faraonova hrobka (faraon Thutmose, než se rozžehnal světem, našel pro ni hezčí místo). "Rok za rokem," říkal Carter, "jsem si v té loterii nic pořádného nevytáhl. Jak skličující to může být, ví jen účastník vykopávek."
     Místo vykopávek, na němž objevil schody, vedoucí příkře dolů, nezvolil Carter na základě závažných poznatků, ale z pouhého zoufalství. Bylo to místo "zcela nemožné", bylo na svahu, na němž ještě stálo několik kamenných bud, které v období vlády 20. dynastie sloužily dělníkům budujícím hrobky patrně jako přístřeší. Cožpak mohly být tyto boudy postaveny na přístupu k hrobce faraona? Nemožné.
     Příští den při západu slunce pronikli kopáči na šestnáctý schod, kde se objevila omítnutá zeď, v jejíž omítce byla zřetelně otištěna pečeť, šakal nad devíti zajatci, pečeť dělníků města mrtvých. Že by přece jen on, takový smolař, našel nedotčený faraonův hrob? Howard Carter byl vyveden z míry. Nastávala noc a on dal jámu, kterou kopali dva dny, urychleně zasypat a v měsíčním světle odjel kamenitou cestou dolů do domu expedice.
     Častně zrána podal v Luxoru telegram lordu Carnarvonovi: "V udoli jsem konecne ucinil pozoruhodny objev + velkolepou hrobku s neporusenymi pecetemi + az do vaseho prijezdu vse zas zakryto + gratuluji."
     Angličan zůstane gentlemanem, i kdyby se hrabal v bahně, a Carter gentleman byl. Ani při dřívějším nálezu alabastrových džbánů neopominul Jeho lordstvo přizvat. Lady Carnarvonová si tehdy neodepřela příležitost vyzvednout džbány z výkopu vlastníma rukama. "Příjezd 20. do Alexandrie," odvětil telegramem Carnarvon. Pro Cartera tak nastaly dlouhé týdny čekání.
     Lord Carnarvon nebyl archeolog, vykopávky pouze financoval. Po autonehodě u lázní Schwalbachu v pohoří Taunus pátý earl z Carnarvonu trvale churavěl;chronické dýchací potíže ho nutily trávit vlhké zimy mimo Evropu. Zalíbení ve vykopávkách nalezl poprvé v roce 1903 a v roce 1906 se pustil sám do kopání, od roku 1907 je pak bez valného úspěchu financoval.
     Dne 23. listopadu 1922 přibyl lord v doprovodu dcery, lady Evelyn Herbertové, do Luxoru. Schodiště bylo odkryto hned následující den a přitom je čekala dvě překvapení:na zdi byly objeveny dvě pečeti se jménem faraona Tutanchamona a kromě toho dvě dodatečně zazděná místa, díky jimž se dalo usuzovat, že hrobka byla po pohřbení faraona ještě dvakrát otevřena a znovu zazděna. Naděje se ztrácely.
     Za probouraným zděným uzávěrem se objevila osm metrů dlouhá, šikmo dolů vedoucí chodba, plná suti, hliněných střepů a rozbitých alabastrových nádob. Práce se rozběhly na plné obrátky. Příští den ráno stáli kopáči před druhou zdá s pečetí a shledali, že i ona byla již rozbořena a znovu vyzděna.
     Howard Carter, jako vždy oděn v šedém flanelu a s kloboukem na hlavě, popadl kladivo s dlátem a sám prorazil v levém horním rohu zdi otvor. Prostrčil jím kovovou tyčku a do otvoru postavil hořící svíčku v očekávání, zda ji unikající plyny nezhasnou. Plamínek neklidně plápolal, ale nezhasl. Otvor rozšířili, aby jím Carter mohl svíčku prostrčit. Trvalo dlouho, než si jeho oči zvykly na temnotu uvnitř a než pochopil, co tam vidí. "Vidíte něco?" zeptal se Carnarvon netrpělivě. "Ano," odvětil Carter, "podivuhodné věci."
     Vypadalo to tam jako v nějakém kumbálu na haraburdí, jednotlivé věci však byly nevídaně nádherné: zlatá zvířata, kola vozů, truhly, židle, vázy a figurky, to vše tam leželo, stálo či viselo na sobě, vedle sebe, jedno přes druhé a vyvolávalo zmatené, úchvatné pocity. U zdi vpravo stály dvě černé sochy krále v životní velikosti s posvátným hadem na čele, kolem ležely kytice z květů a listů, v otevřených dveřích bílé nádoby stejných tvarů, tyče a hole nejrůznějších tvarů a vzorování - ovšem sarkofág s mumií tam k spatření nebyl.
     Vtom Carter učinil další objev: mezi oběma černými sochami králů, držících tam stráž, se daly rozeznat další dveře opatřené pečetí. Tady to všechno byla pouze předsíň mnohem větší pohřební komory.
     O půl století dříve by byla bez rozpaků nasazena páčidla a poklady minulých tisíciletí by byly odvezeny někam, kde by nečisté dělení kořisti vyloučilo jejich exaktní vědecké zhodnocení. Avšak tito dva Angličané v euforii nad nlezem hrobku ještě jednou zasypali a rozhodli, že poslední zapečetěné dveře otevřou teprve po fotografickém zdokumentování, inventarizaci, změření a vyklizení předsíně.
     V sousední faraonově hrobce zřídili laboratoř, povolali odborníky ke konzervaci a ošetření různých předmětů, přivezli dva kilometry vaty v rolích, stejné množství obvazového materiálu a dřevěné lišty.
     Dne 16. prosince dal Carter hrobku znovu odkrýt, pak 18. prosince začala inventarizace a 27. prosince se jako první předmět na denním světle objevila malovaná dřevěná truhla. Páce vyžadovala trpělivost. Carter si zaznamenal: "jednotlivé kusy nálezu byly na sebe nakupeny tak těsně, že bylo mimořádně obtížně je vyzvedávat bez hrozby, že budou poškozeny ostatní. V některých případech byly nahloučeny do sebe tak složitě, že bylo nutné postavit napřed podpěry a lešení.
     Židle, truhly a součásti vozů působily mnohem menší potíže než perlové výšivky, sandály nebo kdytice. Ležely tu výšivky nádherných vzorů, zvednout se však nedaly, protože nitě v nich již podlehly rozkladu. Zdobný sandál se v Carterově ruce rozpadl v prach, stejně dopadly i květinové kytice. Aby mohli tyto křehké předměty vyzvednout, položili kolem nich rámečky a zalili je rozehřátým parafinem. Parafin tvrdl tak dvě hodiny a teprve pak mohly být ohrožené díly vyneseny na denní světlo.
     Hrobka byla střežena ve dne v noci, tři na sobě nezávislé skupiny strážných se hlídaly navzájem, na noc byl vchod uzavřen mříží. Tutanchamonova hrobka neměla být vypleněna potřetí.
     Okolnosti dvojnásobného vyloupení hrobky, k němuž - usuzováno podle kamenných bud postavených nad vchodem v roce 1338 př.Kr., nejsou dodnes vyjasněny. Jisté je, že talostný nepořádek v předsíni je dílem oněch lupičů. První loupež, při níž byly do obou zděných přepážek probourány jen malé otvory, byla asi úspěšná. Carter shledal důkazy o chybějících předmětech, například prázdné šperkovnice.
     Druhý pokus o loupež byl zřejmě odhalen. Jen tak si lze vysvětlit, proč tam lupiči nechali ležet šerpu, do níž zavázali zlaté prsteny.
     V nilské deltě a v Údolí králů kopal Carter pro Carnarvona patnáct roků a těch patnáct roků s eo jeho práci nikdo nezajímal. Teď se však naráz všechno změnilo. Noviny Times vyslaly zvláštního zpravodaje, jiné noviny je v tom následovaly. Carter mínil, že v tu dobu se nikde na světě nefotografovalo tolik jako v Údolí králů. Pošty přicházely plné pytle, blahopřání, přísliby pomoci, dopisy s prosbami (například jen o pár zrnek písku), rady jak bojovat se zlými duchy, obvinění ze znesvěcení a dovolávání se příbuzenství.("Jste přece ten bratranec, který v roce 1893 bydlel v Camberwallu, o němž jsme od té doby již neslyšeli.")
     Carter byl slavný muž.
     Otevření posledních dveří 17. února se rovnalo slavnostní divadelní premiéře s Howardem Carterem, autorem nálezu, v hlavní roli kopáče.
     Vyklizenou a čistě vymetenou předsíň osvětlovaly reflektory, v první řadě rozestavených židlí seděl lord Carnarvon, lady Evelyna Herbertová, ministr Abd el Halim paša Suliman, generální ředitel Káhirské správy starověkých památek Pierre Lacau, za nimi archeologové a úředníci, celkem 20 osob.
     Chybělo už jen zvonění jako v divadle, když přesně ve 14 hodin vystoupil Carter na pódium u pečetí opatřené přepážky. Svlékl kabát, vyhrnout si rukávy košile se však neodvážil. Kladivem a dlátem odstraňoval u horního okraje dveří vstrvu omítky, pod níž se objevily malé kameny. Uvolnění prvního kamene mu trvalo asi deset minut, ostatní vyjímal ze zdi bez potíží. Beze slova, jako chirurg, si nechal podat elektrickou lampu a prostrčil ji zdí. Publikum vstalo ze židlí. Carter dál nahlížel do nitra pohřební komory, neklid mezi přihlížejícími vzrůstal. Carter se konečně obrátil, gestem ruky pozval k otvoru lorda Carnarvona a řekl jediné slovo: "Zlato!"
     Další cestu uzavírala ve vzdálenosti pouhých 65 centimetrů za otvorem stěna ze zlata.
     Vstup do komory se sarkofágem byl uvolněn během dvou hodin. Jaký sarkofág v ní však byl?! Byl 5 metrů dlouhý, 3,3 metru široký a 2,73 metru vysoký. Průchody jen 65 cm. Na zdech se, na rozdíl od nepomalovaných zdí předsíně, skvěly malby zářivých barev.
     Na východní straně obrovské skříně sarkofágu objevil Carter dvoje zavřené, ale nezapečetěné dvoukřídlé dveře. Odsunul závoru a dveře se daly potichu otevřít. Spatříli druhou skříň, opatřenou nepoškozenou pečetí;do této skříně byl Tutanchamon určitě pohřben.
     "Vím dobře," vzomíná Carter, "že v tu chvíli jsme se zdráhali pečeť porušit, protože už při otvírání prvních dveří jsme si připadali jako vetřelci. Tento pocit v nás možná narůstal i díky úchvatnému dojmu, jakým na nás zapůsobil zlatými růžicemi zdobený pohřební příkrov vnitřní skříně. Citili jsme, že jsme se ocitli ve společnosti mrtvého krále."
     Carter se otočil a spatřil nízký průlez do další místnosti; vstup do ní neuzavíraly žádné dveře. Ve svitu lampy rozeznal, že jde o klenotnici, s půdorysem ne větším než 14 čtverečních metrů, naplněnou však sochami, skřínkami, krabicemi, nádobami, miniaturními rakvemi, policemi, modely lodí. Na rozdíl od předsíně bylo zde všechno přísně uspořádáno. Když se v ten pátek kolem sedmé hodiny zaprášený a unavený Carter vynořil na denní světlo, vnímal zapadající slunce jako něco kouzelného...

(Vandenberg, Philipp:Po stopách Tutanchamona a dalších objevů)