Jean-François Champollion


Kouzelník s hieroglyfy




     Rozluštění hieroglyfů byla vlastně jednoduchá záležitost. Chtělo to jen zarputilost učence od psacího stolu a mozšk génia. Že se oba tyto předpoklady, navíc s velkým zaujetím pro egyptologii, sešly v jediné osobě, byla jedna z oněch šťastných náhod, které vedly k událostem stoetí. A právě takový šťastný případ se udál 22. září 1822: Jean-François Champolion, mladší syn knihkupce z Gifeacu v jižní Francii, se v radostném nadšení vřítil do pokoje bratra Josepha a křičel: "Je tiens l'affaire - mám to, já to mám!" Pak omdlel a zůstal pět dní v bezvědomí. Madý Champollion rozluštil hieroglyfy!
     Bylo by také podivné, kdyby byl Champollion záhadu hieroglyfů vyluštil "docela normálně", vždyť život tohoto muže byl od začátku do konce neobvyklý, záhadný, neuvěřitelný. Několik týdnů před jeho narozením matka po záchvatu mrtvice ochrnula. Očekávané dítě tehdy lékaři již téměř odepsali.
     V hlubokém zoufalství dopravil otec Champollion ženu k opuštěnému klášteru v departementu Lot, kde zázračný léčitel Jacquou vydával různá koření, brouky a zbožné prosby za zázračné prostředky, jimiž júdajně dociloval všestranně pozoruhodných úspěchů. Jacquou uložil madam Champollionovou na lože vystlané ohřátými bylinami, podal jí horký nálev a manželovi sdělil: "Porod proběhne dobře, bude to chlapec, jeho jméno bude vnásledujících stoletích zářit jako hvězda." Do Vánoc zbývaly jen dva dny.
     První dvě léčitelovy předpovědi se naplnily již ve dvě hodiny následujícího rána, poslední předpověď se začala naplňovat přibližně po dvanácti letech: Jean-Francois - to jméno chlapci dali - napsal ve věku dvanácti let svoji první knihu s názvem Život slavných psů a jako třináctiletý své vlastní dějiny světa Od Adama po Champolliona juniora. Ve škole patřil k nejlínějším, přitom však i nejlepším žákům, vynikal absolutní pamětí. Cokoli jednou uviděl, si zapamatoval na celý život.
     Rodiče se pak už ani nedivili tomu, že jejich nejmladší po šesti třídách základní školy mluvil řecky a latinsky a bibli četll v prapůvodním hebrjském znění, vždyť se přece sám naučil číst už jako pětiltý, aniž si toho někdo všiml. Když mu matka občas předčitala z bilbe, Jean-Francois se jí díval přes rameno a porovnáváním slyšeného s tištěnými písmeny - docela podle moderní globální metody - se učil číst. Pokračoval v tom na půdě, kde měl schovaný jeden výtisk bible, "vypůjčený" z otcova knihkupectví.
     Při svých autodidaktických cvičeních se mladý Champollion záhy seznámil se zvláštní podobou písma, které mu připadalo nejrpve nevysvětlitelné, záhadné, jehož existenci všam později vzal na vědomí. Mezi zněním a psanou podobou některých písmen je ve francouzšitně nesoulad, když například kombinace písmene a s písmenem u zní jako o. Pětiletý Champollion to postřehl, aniž by o tom příliš dumal. O dvacet let později to jazykovému géniovi hodně pomohlo.
     Jacques, filolog, se staral o další vzdělávání svého mladšího bratra, který chodil do školy v Granoblu a kromě toho se učil arabsky, koptsky, syrsky a chaldejsky. Tehdy se mu do rukou dostal časopis Courier de l'Egypte, který podával zprávy o Napoleonových vědeckých úspěších při egyptském tažení. Této expedice se Jacques měl původně zúčastnit.
     "Co je to za znaky?" zeptal se bratra Jean-Fancois při spatření jejich vyobrazení v časopise.
     Jacques pronesl tajuplně: "Jsou to posvátné symboly, jejichž význam byl již před dvěma tisíci roky zapomenut, takže obsah těchto hieroglyfických textů nebude nikdy rozluštěn."
     "Já je rozluštím," vykřikl Jean-Francois popuzen, "z apár roků, jen co budu velký." Oslavil právě své deváté narozeniny.
     Napoleonovo egyptské tažení bylo jednou z nemnohých válek, které posloužily pokroku a kultuře. Napoleon byl posedlý snahou omezit přes Egypt vliv Anglie v Indii. Než v roce 1799 svedl bitvu u pyramid, pronesl svůj výrok, který vešel do historie: "Vojáci, dívá se na vás čtyřicet století." Jeho největší zásluhou ovšem bylo, že tehdy do nitra Egypta proti toku Nilu vyslal 175 vědců, badatelů a učenců, které s sebou vzal jako alibistickou zástěrku skutečného poslání expedice. Za úkol měli pořizovat nákresy svědectví starověké egyptské kultury, měřit je a pokud možno také odvážet. Chvályhodný podnik byl později zvěčnen ve vícesvazkovém díle Descriptions de l'Egypte, jež vydával matematil Jean-Babtiste Fourier.
     Více než tato wxpedice přispěla k rozvoji výzkumu Egypta nakonec událost, k níž došlo v srpnových dnech roku 1799 na západním břehu jednoho z ramen ústí Nilu, padesát kilometrů východně od Alexandrie.
     Na severní straně malého města Rašídu, jemuž dali Francouzi jméno Rosette, vykopal francouzský voják Bouchard ze země černou čedičovou desku, na níž bylo několik zcela odlišných písmenných znaků. Filologové z expertního týmu zjistili, že na kameni velkém jako deska stolu bylo 34 řádek vyvedeno v řeckém písmu, 32 řádek v démotickém písmu a 14 řádek tvořilo 1419 hieroglyfů.
     Řecký text přečetli snadno a rychle. Podával zprávu o události z 27. března roku 196 př.Kr., kdy se v hlavním městě říše Memfidě u příležitosti nástupu krále Ptolemaia V. Epifana shromáždili všichni kněží země. Vychytralý král snížil u příležitosti svého nástupu na trůn daně, vyhlásil amnestii a vylepšil příjmy chrámových kněží, které to dovedlo k rozhodnutí vystavit ve všech chrámech královy sochy a sebe nazývat kněžími Ptolemaiovými. A toto rozhodnutí mělo být napsáno "na stélu z pevného kamene písmem posvátným, zlidovělým a řeckým".
     A právě takový pamětní sloup Francouzi u městečka Rosette objevili. Horní, hieroglifický nápis byl poškozený, démotické písmo pod ním bylo nejzachovalejší, z řeckého nápisu chyběl dolní pravý roh a tak i závěr textu. Kopie pamětní desky byly převezeny do Evropy a předány k vědeckému zkoumání nejschopnějším znalcům starověku. Předpokládalo se, že rozluštění hieroglifů bude otázkou několika příštích týdnů. Nikdo tehdy netušil ani nevěřil, že grandióznímu podniku bude vrcholný úspěch přisouzen až po více než dvou desetiletích a že muž, kterému se to podaří, zatím ještě vysedává ve školní lavici.
     Jean-Babtiste Fourier, který po návratu z Egypta povýšil na prefekta departementu Isere, poznal mladého Champolliona i jeho mimořádné schopnosti při školní inspekci v Grenoblu. Tehdy mu ukázal svoji sbírku nálezů a papyrů z Egypta. Ta Jean-Francoise okouzlila tou měrou, že od té doby znal jediné téma - Egypt. Přímo hltal všechny hebrejské a biblické texty, stejně jako texty v latinském, koptském a arabském znění.
     Jako sedmnáctiletý napsal knihu za vlády faraonů, jejíž předmluvu přednesl 1. září 1807 profesorům Akademie v Grenoblu. Důstojní pánové mu vstoje aplaudovali a předseda Renauldon mladého vědce objal se slovy: "Jestliže vás, navzdory vašemu mládí, přijala Akademie za svého člena, učinila tak se zřetelem k tomu, co jste vykonal, mnohem víc však sází na to, co ještě vykonat můžete!"
     Champollion dobře věděl, co chce. Společně s bratrem Jacguem, který za to utratil své poslední úspory, se vydali do Paříže, kde tehdy lid provolával "Vive l'Empereur - Ať žije císař!" Po 70 hodinách jízdy ve voze s koňským spřežením dojeli večer do města. Jean-Francois, opřený o bratra, s klížícíma se už očima, stále opakoval: "A já je rozluštím, já to vím..."
     Titul člena Akademie v Grenoblu byl sice velice četný, k obživě však nestačil. Champollion byl odkázán na bratrovu podporu. Nájemné za zařízený pokoj poblíž Louvru obnášelo 18 franků. Nájemné v Paříži nezlevnilo ani po revoluci. Jako žák proslulého orientalisty Sylvestra de Sacy vedl Jean-Francois bídný život. Bratrova skrovná podpora nejednou nestačila ani na něco pořádného k jídlu. Aby nezemřel hlady, neplatil nájemné, takže ho vdova Mécranová už chtěla vyhodit.
     "Byly dny," psal Champollion bratrovi, "kdy jsem ztrácel hlavu. Musíš mi poslat peníze." Ještě většímu zoufalství propadal, když mu bratr oznámil, že musel zastavit svojí knihovnu, aby ho na studiích udržel. V Paříži se sice ze vzduchu a samou láskou žít dalo, dokázal by to jistě i Jean-Francois Champollion; neodvažoval se však již vůbec mezi lidi. Jediný oblek měl již silně ošuntělý a jediný pár bot, po nekonečném putování z jedné knihovny do jiné, z archivu do archivu, úplně prošlapaný a děravý.
     Kus kamene z Rosette, ten šestiúhelníkový, čečrný čedičový úlomek, držel osmnáctiletého Jean-Francoise trvale v zajetí svého kouzla. Vypadalo to, jako by mezi objektem a jeho mistrem existovalo nějaké magiké spojení. Kopii nápisů z rosetské stély nosil stále s sebou a nemohl pochopit, že on, který se čínsky naučil za šest týdnů a kopštinu zvládl "jen tak pro radost", stojí před ní jako před černou zdí, za níž není svým zrakem schopen proniknout ani on - génius. Byla to jedna z hranic pro lidského ducha nepřekročitelných?
     Jednoho rána cestou do College de France potkal Champollion kolegu studenta, který jen tak mimochodem prohodil: "Slyšel jsi, že byly hieroglyfy vyluštěny?"
     Jean-Francois Champollion ochromen tou zprávou se zastavil a jeho nažloutle olivová pleť ještě víc zesinala.
     "Francois," zvolal polekaný přítel, "co je ti?"
     Champollion zhluboka dýchal, třásl se na celém těle, až konečně vyhrkl jediné slovo: "Kdo?"
     "Alexandr Lenoir."
detail Rossetské desky      "Lenoir?"
     "Vydal brožuru Nouvelle Explication."
     Jean-Francois přítele požádal o několik franků, ačkoli věděl, že je nebude schopen vrátit. Teď mu však bylo všechno jedno, pospíšil si ke knihkupci, hodil peníze na pult, popadl Nouvelle Explication, běžel s tím sešitkem domů a cestou do schodů si mumlal snažné přání: "To přece není možné, to nemůže být..."
     Vdova Mécranová byla u svého podivného podnájemníka zvyklá na leccos, obdobné chování nevyjímaje. Ovšem to, co teď z jeho pokoje slyšela, ji překvapoval - smích, záchvaty smíchu pomatence. Napůl ze zvědavosti a napůl s obavou pootevřela opatrně dveře. Champollion ležel na pohovce, levou rukou mával nějakým sešitkem a se smíchem pokřikoval: "Hieroglyfy...rozluštěny...Lenoir...rozluštěny..."
     Rozluštění hieroglyfů Alexandrem Lenoirem bylo, jak se brzy ukázalo, plácnutím do vody, mýdlová bublina, ovšem nebyl první,kdo tohle svoje "heureka" zvolal. Groteskní vysvětlení zapomenutých hieroglyfů podla již v pátém století po Kristu Egypťan Horapollo a poté, kdy gyly v 17.st. do Říma dopraveny egyptské obelisky s hieroglyfickými nápisy, stavěl se se svým údajným vyluštěním na odiv učený jezuita Athanasius Kircher.
     Jeden nápis sedmi hieroglyfů četl například takto: "Život věcí, po zdolání Tyfona, vlhkost přírody zásluhou Anupovy bdělosti." Správný překlad zní přitom prostě: "Usir praví." později měli tito snaživci větší úspěch jako vynálezci laterny magiky.
     Prvního úspěchu dosáhl koncem 18. století německo-dánský archeolog Zoega, který poznal, že oválné ohraničení hieroglyfů v sobě uzavírá vlastní jména králů. Anglický fyzik a lékař Thomas Xoung, který jako první vysvětlil Newtonovy kroužky vlnovou teorií světla, přečetl na rosettské stéle jméno Ptolemaios, klíč k výkladu hieroglyfů však nenašel.
     Dne 10. července 1809 byl devatenáctiletý Jean-Francois Champollion jmenován profesorem historie na univerzitě v Grenoblu. Paříži ukázal záda; v očekávání profesorského platu, který mu měl poprvé v životě zabezpečit jistý příjem, určitě docela rád. A tak teď vštěpoval znalosti historie těm, kteří byli ještě před dvěma roky jeho spolužáky. V Grenoblu mezi staršími, zasloužilými akademiky byla ovšem kvalifikace devatenáctiletého kolegy problematická. Učenec tehdy - a dnes tomu není jinak - mohl sice zastávat opovážlivé teorie, chybný politický postoj si však dovolit nesměl.
     Champollion, purista, nehodnotil historii ani bourbonsky, ani bonapartisticky, nýbrž pravdivě, absolutně. Bylo to rozumné i hloupé zároveň; vždyť po Champollionoi dokázali mnozí, že myslet se dá i bez řečí. Volat "Vive le Roi!" bylo pro republikána něco nemyslitelného, ale teď zas vykřikovat "Vive l'Empereur!"? - to tedy, Bože, chraň Francii!
     Sotva se stačil rozkoukat, vedly intriky jiných ke snížení jeho platu. Champollion rezignoval. "Chudý jako Diogenes se hodlám pokusit koupit si sud a pytel, do něhož se oléknu. A doufat budu pak, že mi obživu poskytne dobře známá velkomyslnost Athéňanů." S narážkou na SLovník koptského jazyka, na němž pracoval, v prosinci 1816 napsal: "Můj koptský slovník je každým dnem tlustší, jeho autor naopak."
     Koptština, obsahující řadu cizích výrazů řeckého původu, nejmladší vývojová forma egyptštiny, od 16. století zatlačovaná arabštinou, vyšla Champollionovi při hledání významu hieroglyfů velmi vstříc. Dovedla ho k úvaze, že stará egyptština vyjadřovala osobní zájmena rovněž osmi různými koncovkami, popřípadě znaky pro hlásky, a že tedy hieroglyfy nejsou tvořeny jen grafickými symboly, ale také znaky pro hlásky.
     A skutečně: řeckým slůvkům "on" a "ho" odpovídal vždy týž hieroglyf - had. Z hieratického, démotického a koptského písma byl však poučen, že z hada se vyvinul znak pro hlásku f. Hieroglyfy tedy nebyly jen symboly pro jeden předmět, jednu činnost nebo jeden abstraktní pojem. S tímto přesvědčením se Champollion soustředil na vlastní jména napsaná na rossetské stéle: hlásky jména PTOLEMIS dosadil za osm znaků v oválně ohraničené královské jmenovce a zjistil, že hlásce "I" v ní odpovídaly dva znaky, dvě péra.
     Další jméno na rosettské stéle, "Kleopatra", odolávalo dosud všem luštitelům hieroglyfů proto, že právě onen roh desky, na němž se mělo v hieroglyfické podobě vyskytovat, byl ulomený. Champollion věděl o jednom obelisku, na němž je po příslušném řeckém nápisu jméno Kleopatra v hieroglyfech jistě také uvedeno. Trvale nekonečně dlouho, než konečně v lednu 1822 toužebně očekávaný opis obdržel. Hned napoprvé identifikoval ve jméně Kleopatra hlásky L,O,P a T, obsažené i ve jméně Ptolmis. Tak také věděl, že ostatní hieroglyfy musí patřit hláskám K,E,A a R. Bylo to skutečně řešení?
     Champollion byl vědec. Věděl, že každé řešení musí být podrobeno ověření. Vyžádal si proto opisy dalších nápisů z Egypta. Stokrát, tisíckrát přejížděl jeho zrak po sloupcích hieroglyfů; neprve nepoznal nic, nenacházel žádné souvislosti. Téměř vůbec nespal, přemáhala-li ho únava, složil hlavu do dlaní a v polospánku pak slýchával posměšné hlasy: "Champollion... rozluštil... Champollion," - to se mu posmíval Lenoir. Sedm dní a sedm nocí sváděl tak souboj s "posvátnými znaky".Osmý den se mu podařilo pod dvě skupiny hieroglyfů dosadit dvě skupiny písmen: REMSS a THOUTMS, které na první pohled nedávaly smysl. Jen do chvíle, kdy mu to jako úderem blesku došlo: Rameses a Thoutmes - Ramses a Thutmose! Stačil to jen sělit svému bratrovi a upadl na pět dnů do mdlob. Když se zase vzpamatoval, posadil se a napsal dopis College de France do Paříže: "Velevážení pánové, hieroglyfy jsou rozluštěny!"

     Jean-Francois Champollion byl v roce 1828 vyslán Karlem X. jako vedoucí expedice do Egypta. V roce 1831 mu byla svěřena první katedra egyptologie na College de France. Zemřel 4.března 1832. Rosettská stéla byla dopravena do Londýna poté, co admirál Nelson porazil u Abú-Kiru francouzskou flotilu.