Lékařství

     V místnosti panovalo příjemné šero a nedoléhali tam žádne zvuky zvenku. Slyšet bylo jen přerývaný dech nemocného člověka. Lékař se ptal, nemocný odpovídal, pak lékař vyšetřil tlukot srdce, pulz a když se napřímil, řekl: "Je to nemoc, kterou znám a budu léčit...".
     Formulace, kterou se začínal boj s nemocí nebo zraněním pacienta. Svět byl dlouho přesvědčený, že medicínu a lékařství "vynalezli" Řekové a jejich bůh Asklepios. Jenomže první, kdo postavil touto teorii na hlavu, byl právě Řek - historik a poutník Herodotos, který navštívil "klenot Nilu" okolo roku 450 př. n. l. a zanechal nám první ověřitelné zprávy o medicíně, starší jako ty řecké; o lékařích, kteří léčili už v dobách, kdy Řecko ještě ani neexistovalo. Přinesl zprávy o medicíně a lékařství starověkého Egypta. Člověk odjakživa toužil po dlouhověkosti a aby se jí skutečně i dožil, musel o sebe dbát. To obnášelo starat se o sebe, věnovat se svému tělu a jeho zdraví – vždyť život bez těla je celkem nemožný. Tělo ale ne vždy naslouchá prosbám a přáním člověka. I když by rádo, někdy to jednoduše nejde. A právě pro tyto případu je tady medicína a farmacie.
     Ne jinak tomu bylo i v říši faraónů. Lékaři se vzdělávali v chrámových školách, kde se důkladně připravovali na své povolání. Před uvedením do reálné praxe museli absolvovat povinnou studijní praxi a studium bylo završené zkouškou praktických a teoretických poznatků získaných během studií. Lékař neskládal zkoušku jen z vědomostí o lidském těle, ale i z léčebných postupů nebo z přípravy léků a léčiv.
     Lékař jako takový neléčil všechno. Neboť ani lidské tělo není všude stejné, ani jeden lékař nemůže léčit všechno. Z toho se vyvinula potřeba specializace. A tak se vyprofiloval nejen odbor všeobecné lékařství, jehož "specializace" byla považovaná za velmi náročnou, ale i chirurgie, stomatologie, gynekologie nebo interna. Nad hygienickou a zdravotní situací v kraji bdělo kolegium lékařů pod vedením hlavního lékaře království, který se zodpovídal přímo faraónovi a byl zároveň i jeho osobným lékařem. V určitých obdobích lékaři dokonce bezplatně zabezpečovali i antikoncepci a vypracovávali koncepci regulace obyvatelstva. Vyplývalo to z praktické stránky života – mnoho obyvatelstva znamenalo zvýšené výdaje v době neúrody, nebo hospodářských výkyvů, protože stát byl povinný zabezpečit přiměřenou dávku pro ty, kteří byli v nouzi (což byli převážně chudí lidé). Ani používaní kadidla nebylo pravděpodobně náhodné. Mimo výrazného aroma obsahovalo kyselinu karbolovou, která výrazně působí jako antiseptikum. Lékaři a hygienici zavedli umývaní se po jídle, nebo po pohlavním styku. Postrachem pro lékaře byl legendární panovník Ramesse II., který trpěl na různé zubní neduhy a při své vytíženosti a nedostatku času na jejich léčbu, to prý přivádělo ne jednoho zubaře k zoufalství. Lékaři velmi úzce spolupracovali s farmaceuty a ... zahradníky a včelaři. Zahradníci pěstovali mnohé rostliny nevyhnutelné pro léčbu a prevenci a dodávali je do laboratoří, kde z nich připravovali potřebné přípravky. A med byl považovaný za slzy bohů a velmi vzácnou a důležitou složku léčiv a stravy a požíval úctu nejen u odborníků, ale i obyčejných obyvatel. Úctě se těšil i posvátný pták Ibis ztělesňující boha Thovta.
     Knězi a lékaři byli ovlivněni Nilem a za základ lidské fyziologie chápali Nil a jeho systém kanálů. Když se, podobně jako u Nilu, vyskytly poruchy nebo nepravidelnosti vyplývající z nedostatečnosti, nebo naopak nadbytečnosti, znamenalo to pro tělo problémy. Dlouho se věřilo, že starověcí Egypťané si své poznatky z medicíny odevzdávali ústně, až Flavius Clemens (200 let př. n. l.), zakladatel křesťanské školy v Alexandrii, tvrdil, že: "Když prý začala éra Staré říše, shromáždili knězi všechnu moudrost do 42 svatých tajných knih. Mimo to, tam bylo i 6 knih o lékařských poznatcích z anatomie, fyziologie, farmacie, chirurgie a ženských chorob". Vědci a egyptologové o tom pochybovali. Protože kdyby něco takového existovalo, tak už by museli na něco natrefit. Alespoň na maličkost. Ale zatím nic, nic a ještě jednou nic. Až jednou v Luxoru...