Posmrtný život


   Víra v posmrtný život je, stejně jako celé egyptské náboženství, jednou velkou zamotanou hádankou. I zde platí, že se postupně měnil a vyvíjel názor na smrt a posmrtný život a s tím se měnili i pohřební způsoby a rituály.
Základní myšlenka, která spojoval představy ve všech dobách, rozlišovala tři složky člověka    Tělo není třeba zvláště vysvětlovat, za to duše a duch si zasluhují zvláštní pozornosti.
   Duše znázorňovala životní sílu nemající osobního vědomí, byla to síla, která byla oživující složkou všeho živého, jakási univerzální podstata, univerzální duch, který byl součástí všeho živého.
   Naproti tomu duch (Ka) byl jedinečnou složkou pouze člověka, která určovala jeho individualitu, myšlení, svědomí, rozlišování dobra a zla a uvědomění si.
   Smrt člověka nastala tehdy, když tělo opustilo Ba (na první pohled zcela zbytečná věta, její důležitost však teprve přijde, všimněte si tedy, že smrt nastává odloučením Ba a je tedy neodvislá na přítomnosti Ka). Ve chvíli smrti opouští tělo i Ka (duch), popř. zůstává a je odloučeno bohem. Duch opustivší tělo lidské obdrží nové tělo bohů (obvykle podobné s jeho tělem pozemským), k němuž od bohů dostává i záři a v tomto stavu se nazývá "Zářící duch". S tímto novým tělem může duch nabýt jakékoli podoby a opět se vrátit do své podoby původní, resp. se proměnit v podobu jaká se mu líbí. Naproti tomu Ka může přijmout pouze tělo skutečné, fyzické, k němuž je pak po určitou dobu vázána.
   Názory na proces, kdy se Ka po smrti odlučovalo od těla, tzv. dematerializace ducha, se v různých dobách lišily a odvíjely se od nich i způsoby pohřbívání.
V nejstarších dobách se Egypťané dematerializací ducha nikterak nezaobírali, v jeho posmrtný život však byli přesvědčeni, o čemž svědčí nálezy hrobů s výbavou obsahující potraviny a nápoje, osobní předměty, zbraně a nářadí.
   Později vznikla představa, že k odloučení ducha dochází po odstranění masa od kostí zemřelého (údajně vznikla na základě poznatku, že mrtvola se buď sama rozpadne anebo ji ohlodají šakali - ti pak byli ztotožněni s bohy, kteří vzali šakalí podobu, aby pomohli duchu v odloučení). Proto Egypťané sami napomáhali duchu a odstraňovali maso a kosti opalovali.
   Dalším vývojovým názorem byla víra, že stav těla zesnulého při odlučování ducha se promítne i na pozdějším duchově těle novém. To znamená, že pokud mrtvé tělo při odlučování postrádá např. nohu, bude tato noha chybět i tělo novému. Proto vznikla představa, že bozi před samotným odloučením ducha sestavují tělo dohromady, napravují jeho vady, otevírají oči a ústa a do nosu vkládají dech. Tato představa dala pravděpodobně vzniknout legendě o Usirovi (nebo naopak). Tato představa byla dále upravena, a to v tom směru, že o úpravu těla se již nestarali bohové, nýbrž duch, který si chtěl opatřit tělo nové, musel sám své pozemské tělo dát dohromady. Ať již tak, nebo tak, Egypťané se snažili práci bohům, nebo duchovi usnadnit a pokoušeli se tělo zaopatřit tak, aby až do proběhnutí odloučení ducha bylo uchráněno před zkázou. Tato víra tedy nakonec vyústila v první pokusy o mumifikaci. Smyslem mumifikace tedy bylo zabezpečení těla během odloučení ducha (dematerializace ducha). Nesprávně je však uváděno, že život ducha závisí na tom, jak dlouho zůstane zachováno jeho pozemské tělo (v egyptském případě jeho mumie). Po odloučení ducha tedy mumie nebyla již nutná, přesto však duchu působilo radost , zůstala-li jeho schránka i nadále zachována. Stejně jako vše ostatní podléhala i představa o životě na onom světě vývoji. Od poněkud temného života duchů, zápasících s nepřáteli, hady a trpících hladem, až po přijatelnější víru v posmrtný život podobný tomu pozemskému. Od toho se odvíjel i množství a druh pohřební výbavy. V nejranějších dobách byli duchové odkázáni na potravu, kterou jim obětují jejich pozůstalí, zejména pak syn, neboť na ostatní příbuzné nebyl v tomto směru spoleh. Z tohoto důvodu byla v Egyptě rozšířena adopce synů. Neměl-li kdo duchovi obětovat stravu, musel ji duch buď krást ostatním duchům, nebo byl nucen živit se vlastními výkaly. Již záhy byly do hrobů mimo jiné vkládány sošky sluhů a žen pro obveselení. Aby se z sošky mohla stát živá bytost, muselo nad ní být proneseno magické říkadlo. Postupně se do hrobů vkládaly všechny možné předměty, resp. jejich zmenšeniny, nebo výjevy jako lov apod., aby duch mohl žít v blahobytu. Pro život v západní říši byla, stejně jako na zemi, nutná práce. Z tohoto důvodu byly do hrobů vkládány sošky zesnulého tzv. vešebty, kteří se proměňovali a fyzickou práci vykonávali za ducha. V jednom hrobu bylo takových sošek nalezeno 365. Mimo názoru, že onen svět je podobný tomu našemu, tzn. rolník si bude obhospodařovat své políčko, sochař bude tesat sochy apod., existoval i názorový proud, kdy duch zemřelého se stal hvězdou na nebi, jejíž jas se zvyšoval s vznešeností zemřelého. K zásadnímu průlomu v názorech na posmrtný život došlo v období Nové říše. V tomto období zavládla představa, že posmrtný život je závislý na dobru a zlu jehož se zesnulý dopustil za svého života. Z tohoto období se datuje vznik obřadu "Vážení srdce", kdy duch zesnulého předstoupil před tribunál 42 bohů jemuž předsedal Usire, někdy též Re, kteří mu kladli otázky. Jako detektor pravdomluvnosti sloužilo srdce zemřelého položené na misku váhy. Jako proti závaží bylo použito péro bohyně pravdy Maat.V případě lživé odpovědi se srdce stalo lehčí než péro bohyně Maat. Jednotlivé odpovědi zapisoval u vah stojící Thovt a nakonec oznámil výsledek. Podle výsledku rozhodl Usire (popř. Re), zdali duch zemřelého skončí sežrán v útrobách obludy Amemaity (popř. v temných částech Usirovy říše, kde bude trpět hladem, brodit se výkaly a ohrožován lvy, krokodýly a hady, třetí variantou byla jeho poprava rozsekáním), či může postoupit do podsvětní říše k věčnému životu Ani v Egyptě nebylo příliš těch, kteří by se nedopouštěli hříchů, a proto byly vymyšleny prostředky, jakými bylo možno soudní tribunál oklamat. Prvním možnost byla své hříchy zapřít, k tomu bylo dobré znát jména všech 42 soudců, čímž člověk dokázal, že cesta víry mu byla cennější nežli pozemské svody k hříchu. Další možností bylo bohy podplatit. Poté co hříšník takto si naklonil soudce na svou stranu, zbývalo ještě oklamat své vlastní srdce (svědomí) a to jednak kouzelným říkadlem, které však mohlo selhat a jednak vyjmutím srdcem zesnulého a nahrazení ho kamenným skarabem, kterýžto není zatížen zlými skutky. Sami kněží pak prodávali různé magické prostředky, s jejichž pomocí duch oklamal soudní tribunál i své srdce (o pár set let později převzala tento systém církev, když prodávala odpustky).