Střední říše

(2042-1787 př.Kr.)


     Střední říši považovali samotní Egypťané za klasickou dobu svých dějin. Egypt znovu sjednotil faraon Mentuhotep II., panovník z města Vesetu. Zajistil hranice, obnovil ztracená obchodní spojení a upevnil hospodářskou i politickou situaci.V této době také začal vzestub Vesetu (Théb), který se také stal jedním z nejslavnějších měst starověku. Pro boha Amóna byla v Karnaku postavena první obětiště, která se potom stala základem mohutné svatyně staroegyptské říše. Amonúv kult postupně splýval se starším kultem slunečního božstva Rea. Naproti Karnaku, v údolní úžině Dajr al-Bahrí si nechal Mentuhotep II. postavit královskou hrobku zcela nové konstrukce. Tvořil ji terasovitý chrám, který jako nástavba překrýval hrob vytesaný hluboko ve skále. Protože na severní hranice útočily cizí kmeny, byla tu vybudována soustava pohraničních pevností zvaná vládcovy zdi. Tím byly také zabezpečeny cesty vedoucí k nalezištím tyrkysu a mědi. Podobné pevnosti vznikly i na jihu říše na ochranu proti Núbijcům a Libyjcům a kvli zajištění přístupu k lomům a nalezištím zlata.
     Přes tento pozitivní vývoj se i Střední říše potýkala s dlouhodobým problémem - s nástupnickými spory. V Egyptě totiž nebylo přesně definováno, který faraonův syn by se měl stát následníkem. Protože faraon měl řadu manželek a každá chtěla prosadit na trůn svého potomka, docházelo k neustálým intrikám. Tato skutečnost vedla na počátku 2. tisíciletí př.Kr. k zavedení funkce spoluvladaře, která měla nástupnickým sporům zabránit. Panovník si následníka vybral již za svého živoa, učinil ho spoluvládcem a po faraonově smrti přešla vláda na zvoleného nástupce automaticky. V době Střední říše došlo ke správním reformám vedoucím k upevnění centrální vlády.

Stalo se to po večeři, když už nastala noc. Lehl jsem si na hodinu, abych si odpočal, a spal jsem na své posteli. Byl jsem unaven a mé srdce začalo dřímat. A náhle jako by se rozlehl třesk zbrání a jakko by se ptali po mně. Tu jsem se vztyčil jako had v poušti. Procitl jsem, setřásl jsem ze sebe sen, abych se sám dal do boje, a tu jsem zpozoroval, že se udál boj muže proti uži v mé stráži. Když jsem rychle uchopil svou zbraň, zahnal jsem opovážlivce...Ale není takového člověka, který by byl silný v noci. A není možné bojovat sám... Že by ženy zosnovaly srážku? Že by zosnovaly boj uvnižř paláce? Že by oklamaly lidi a uvedly je v omyl o této věci?...I když spíš, měj jen sám sebe za strážce, neboť nikdo nemá přítele v den neštěstí.

                   (faraon Amenemhet I., který pod vlivem těchto událostí zavedl funkci spoluvladaře)

     V 17.století př. Kr. vpadli do Egypta kočovní Hyksósové. Měli moderní, už bronzové meče a sekery, používali koně a válečné vozy. I jejich dokonalé luky měly větší dostřel a průraznost než luky egyptské, takže Hyksósové rychle dobyli deltu Nilu a založili zde své vlastní dynastie. Nakonec ovládli území sahající od Palestini až do Núbie. Celých 108 let řídili osudy země z města Auarisu ve východní části delty Hyksósové se pokoušeli dobýt i Horní Egypt, ale narazili na houževnatý odpor egyptských vládců. Faraon Ahmose pochopil, že největší výhodou Hyksósů jsou jejich zbraně. Vyzbrojil tedy svá vojska také bronzovými meči místo tradičních seker, vybavil je přilbami, hyksóskými luky a válečnými vozy a stakto modernizovanou armádou útočníky porazil.