Zemědělství



     Úrodnost egyptských údolí po staletí nikdy nezávisel na dešťových srážkách, avšak na pravidelně se opakujících záplavách. Ty způsobovaly, že se v údolí Nilu každoročně konal zázrak znovuzrození přírody. Zazelenaly se a postupně zlátly pole, obtěžkaná úrodou.
     Staří Egypťané poznali již v neolitu pozoruhodnou plodivou sílu svých polí i její tajemství - náplavy černého bahna, které přináší řeka v době záplav. Podle nich nazvali nilskou nivu Černou zemí - Kemet na rozdíl od pouště, Červené země - Dešeret.
     Egypt je darem Nilu, úroda závisí na jeho záplavách. To byl vždy základní regulátor života staroegyptských zemědělců. Právě oni měli největší zájem na kalendáři, který díky pravidelnosti přírodních jevů vznikl v této zemi jako jeden z nejstarších na světě.
     Příčinou nilských záplav byly prudké monzunové deště na etiopské náhorní plošině, prameništi Modrého Nilu, v okolí Viktoriina jezera a v horském masívu Ruvenzori. Prudké deště a vzedmutá hladina řeky s sebou strhávaly úrodnou prsť, kterou rozvodněný Nil ve svém klidném dolním toku v Egyptě ukládal pomalou sedimentací na pole.
     Tajemství úrodnosti nilského bahna prozradil chemický rozbor. Obsahuje asi 0,1% dusíku ve vázané podobě, asi 0,2% anhydridů kyseliny fosforečné a asi 0,6% uhličitanu draselného. Dusík se navíc dostává do vysychající půdy hlubokými trhlinami a pomocí katalyzátorů, např. oxidu železa se zachycuje v půdě.
     Výši nilských záplav měřili Egypťané od dávných časů nilometry. Byla to dlouhá schodiště vedoucí pod hladinu řeky, opatřená stupnicí v loktech a jeho zlomcích, která umožňovala odečítat výšku říční hladiny. Na asuánském nilometru se uvádí optimální výška záplavy převedená na nadmořskou výšku kolem 93 m. Při výšce nad 94 m docházelo k povodňovým škodám, a naopak, dosáhla-li hladina méně než 91 a půl metru, bylo možno očekávat hlad.
     Jednou z nejzásadnějších otázek historie starého Egypta je stanovení doby, kdy přirozené zavlažování nilskými zájplavami začali lidé uvědoměle zdokonalovat zavlažováním umělým, k němuž patřilo především budování systému kanálů. Kanály umožňovaly přivěst vodu do míst, kam záplava nedosáhla, a v dobách nízké záplavy bylo možno z kanálů protkávajících zemi snadněji zavlažovat pozemky v jejich dosahu uměle.
     Od Střední říše jsou potom doloženy také výrazy pro zařízení související se zavlažováním - kanál (a), pobřežní hráz (merejet), příčná hráz (denejet)...      Zemědělec vystačil při obdělávání polí s nevelkým množstvím jednoduchých pracovních nástrojů, z nichž se mnohé zachovaly v inventáři dnešného feláha. Patřila k nim především nepostradatelná motyčka na kypření půdy. Skládala se ze široké tenké čepele z tvrdého dřeva se zaostřenou hranou, která byla nasazena k dřevěné tyčovité rukojeti v ostrém úhlu a připevněna propleteným provazem z rosstlinných vláken. Motyčku zobrazuje hieroglyfická značka mer.
     Zvětšením a připojením dalších součástí se z motyčky vyvinul pluh, který by bylo nejvhodnější nazávat hák, protože půdu rozrýval, ale neobracel.U pluhu byla delší čepel z tvrdého dřeva připojena k dolnímu konci dřevěných klečí tvaru V, které se rozbíhaly vzhůru; tam se o ně opíral oráč, aby pluh zatlačil do potřebné hloubky a vedl ho ve směru brázdy. Od dolního konce madel běžela dopředu dlouhá tyč, spojená se jhem připevněným za hlavy zapřažených zvířat.
     K odřezávání obilných klasů používal zemědělec téměř rovného nebo jen mírně zahnutého srpu s podlouhlým žlábkem, do kterého bylo vsazeno ostří z těsně vedle sebe kladených pazourkových čepelek přibližně čtvercového tvaru. Postupně se ujímaly měděné a od Střední říše bronzové srpy.
     Zemědělcův inventář doplňovaly dřevěné lopatky k provívání obilí, dřevěné vidle k nakládání snopů, dřevěné hrábě k shrabování klasů, sítě a koše z rostlinných vláken, kožené a plátěné pytle pro transport sklizených snopů a zrní, dřevěné nádoby k měření množství sklizeného zrní a konečně šňůry k vyměřování polí.
     Egyptští zemědělci pěstovali z obilovin pšenici jednozrnnou, dvouzrnnou a špaldu, jakož i několik druhů ječmene, zvláště šestiřádkový. Značnou výměru vyhradili lnu, který yl hlavní surovinou pro výrobu textilu. Jako druhou sklizeň nebo v zahradách vysazovali zeleninu - cibuli, česnek, pórek, egyptský salát zvaný locika, ředkvičky, zelí, chřest, okurky, melouny, čočku, hrách, boby a různé koření. Velmi ceněný rostlinný olej získávali z plodů sezamu a ricínu.
     Se zahájením setby byl spojen rituál, při kterém král zahajoval symbolický kypření půdy a setbu. Tento obřad zároveň symbolizoval rituální pohřeb boha Usira, který zemřel rukou svého bratra Sutecha. Zrno, symbol Usirova těla, zdánlivě zemřelo, ale i ono vyrazí novými výhonky.
     Pak již mohl zemědělec začít se setbou. Přehodil si přes levé rameno koženou kabelu nebo uchopil do levé ruky košík se zrním a pravou rukou je širokými rozmachy rozséval do zkypřené země. Aby nezůstalo na povrchu a nesezobali je ptáci, pozval na pole pastýře se stádem ovcí a koz, které zrní svými kopýtky zašlapaly hlouběji do země.
     Když se pak konečně přiblížil onen dlouho očekávaný den, kdy zemědělec promnul klas zlátnoucího obilí a zjistil, že je zralý, nastala doba žní. V tomto období pracovali všichni včetně žen a dětí. Od Nové říše jim pomáhali otroci a dále lidé, kteří se provinili proti královským dekretům. V případě potřeby mohly být k žňovým pracím odveleny i vojenské jednotky.
     S počátkem žní souvisely různé slavnosti na počest boha plodnosti Mina, které zahajoval sám král. Ten odřezával srpem první obilné klasy.
     Mlat mohl být založen přímo na poli nebo u zemědělcova domu. Byla to kruhová plošinka udusané hlíny, obklopená nízkou hzliněnou zídkou. Na plošinku rozhodili klasy z rozvolněných snopů a do ohrádky nahnali dobytčata nebo osly, aby vymlátili kopyty z klasů zrní. Muži utvořili kolem zídky kruh a povzbuzovali zvířata v phybu výkřiky nebo lehkými údery holí.
     Zrní z rozdupaných klasů bylo plné plev, slámy a jiné nečistoty. Čištění se provádělo za větrného dne na čistě umeteném rovném místě. Byla to obvykle práce mladých dívek, které pomocí dřevěných lopatek s krátkou rukojetí vyhazovaly rozdrcené klasy do vzduchu. Vítr odnášel lehčí plevy, slámu a ostatní nečistotu, kdežto těžší zrní padalo na zem. Zrní bylo možno vyčistit i ručními síty, jimiž potřepávali většinou muži.